Někdy přemýšlím čím přinášíme světu užitek a lidem radost. A jak moc převažujou chvíle, kdy lidem dáváme spíše smutek. A bohužel mám chvílemi pocit, že smutek vládne světu. Před námi všemi jsou těžká rozhodnutí, která musíme udělat, aby nám nebo ostatním nebylo mnohem hůř. Nejsou to lehká rozhodnutí, ale pokud chceme žít s klidným svědomím, je třeba je udělat.

A lidem jako jsem já je strašně špatně, že musí ubližovat lidem, které mají rádi. A že je třeba už někdy neuvidí. Ať už se pak já nebo kdokoli koho se to týká topí v blátě.

Znám lidi, který zrovna nijak emoce nepociťují. Někdy si přeju, abych byla emočně mrtvá. Nic by mě pak netrápilo, a já neměla chuť utéct někam daleko, někam pryč, někam kde budu sama.

Já a mé knížky ...

Svět který neexistuje, v kterém se zdá být všechno lepší. Když můžu soucítit s postavami a nemusí mě trápit , že se to opravdu stalo. Že se s tím člověk vážně musí trápit a prát ...

Připadám si vlastně jako zvadlá růže, smutná, co se snaží zachránit to jak vypadám, i když nemám dostatek vody a vzduchu.

Tolik mé smutné chvíle... Někdy to prostě nefunguje, tak jak by lidé chtěli. Ale ostatně , nikdo se k ničemu nemůže nutit ne ? Věci by pak byli mnohem , mnohem horší.

Někteří to nepochopí..

Vy co za mnou stojíte , my určitě dejte vědět svůj názor :) budu se těšit. Měla jsem nějaké myšlenky a měla jsem pocit, že je potřebuju sdělit  a trošku si ulevit.



Čágo bélo šílenci,

Ančéés.